Za socialismu stejně jako ještě dlouho po jeho pádu jsme byli my Češi zaostalými ‚chudými příbuznými‘ západní Evropy. Byli jsme bez výjimky laciná pracovní síla a někdo, nad kým se často ohrnoval nos. A jestli mi nevěříte, zkuste se třeba zamyslet nad komediemi ‚Slunce, seno…‘ Burani handrkující se s prodavačem elektroniky v Mnichově kvůli ceně počítače a toužící platit za něj echt zlatem a echt Gottwaldem za vosum, chudáci ládující se oblečení na pláži řízky z domova a podobně, to byla často naše vizitka. A kdyby se na nás dnes podobně obrátil někdo cizí, pochopili bychom, jací jsme tehdy byli zoufalci.

Netvrdím, že je Evropská unie, do které jsme nakonec úspěšně vstoupili, dokonalá. Protože dokonalá zjevně není. Ale vezmeme-li v potaz její pozitivní a negativní dopady na nás, je třeba konstatovat, že to dobré přece jenom převažuje. A tak se snažím ignorovat to, co mě štve, a dělat si pozitivní obrázek o tom, co díky ní máme.

Vezměte si třeba cestování. Pamatuji polistopadovou dobu, kdy nám Rakousko jako první země Západu zrušilo vízovou povinnost. A jak se tam jezdilo? Dojeli jsme na hranice, kde nás otravovala a zdržovala pasová a někdy i celní kontrola. Zatímco dnes cestou často ani náznakem nepostřehneme, že už jsme za hranicemi. A i tatáž pasová kontrola, nezbytná na letištích, je o tolik jiná! Jak jen je často výhodné, že můžeme rychle a pohodlně projít a skoro jenom mávnout pasem, zatímco vedle nás stojí ve frontě držitelé ‚ostatních pasů‘, kteří si tam musí dlouho počkat.

Nebo si vezměte celní kontrolu. Asi pětadvacetkrát už jsem letěl z Prahy do evropského zahraničí a absolvoval i stejný počet návratů, o pozemních cestách do zahraničí ani nemluvě. A kolikrát jsem stál za to, aby se o mě zajímali celníci? Ani jednou. Na rozdíl od předlistopadových dob, kdy jsem trnul ve vlaku na hranicích se spřátelenou NDR a pro mne nedostupné cesty na západ byly v tomto ohledu učiněný horor.

A předností EU je mnohem více. Takže jsem rád, že jsem v EU. Že nejsem žádný chudinka odkudsi z východu.